| Epištola k Židům (Zid 4,1-13)
|
| 1. | Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí.
|
| 2. | I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali.
|
| 3. | Neboť do odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili, jak bylo řečeno: `Přísahal jsem ve svém hněvu: Do mého odpočinutí nevejdou!´ To řekl Bůh, ač jeho odpočinutí trvá od chvíle, kdy stvořil svět.
|
| 4. | O sedmém dni je přece v Písmu řečeno: `I odpočinul Bůh sedmého dne od všeho svého díla.´
|
| 5. | Zde však čteme: `Do mého odpočinutí nevejdou.´
|
| 6. | Trvá-li tedy možnost, aby někteří do odpočinutí vešli, a ti, kterým ta zvěst byla nejprve ohlášena, pro neposlušnost nevešli,
|
| 7. | určuje Bůh jiné `dnes´. V Davidových žalmech, tedy po dlouhé době, jak už bylo pověděno, říká: `Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!´
|
| 8. | Kdyby byl Jozue již uvedl lid do odpočinutí, nemluvil by Bůh o jiném, pozdějším dnu.
|
| 9. | Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou.
|
| 10. | Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého.
|
| 11. | A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti.
|
| 12. | Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.
|
| 13. | Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.
|
