| Epištola k Židům (Zid 2,2-10)
|
| 2. | Jestliže už slovo zákona, které vyslovili andělé, bylo pevné a každý přestupek i každá neposlušnost došla spravedlivé odplaty,
|
| 3. | jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením? První je zvěstoval sám Pán, a ti, kdo uslyšeli, dosvědčili toto spasení i nám;
|
| 4. | Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle.
|
| 5. | Andělům Bůh také nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme,
|
| 6. | kdežto o Synu je na jednom místě řečeno: `Co je člověk, že ho máš, Bože, na mysli, a Syn člověka, že na něj hledíš?
|
| 7. | Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly, pak jsi ho korunoval ctí a slávou /a ustanovil jsi ho nad dílem svých rukou/,
|
| 8. | všecko jsi podrobil pod jeho nohy.´ Když mu tedy podrobil všecko, znamená to, že nezůstalo nic, co by mu nebylo podmaněno. Nyní ovšem ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno.
|
| 9. | Ale vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky.
|
| 10. | Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy.
|
