| Kniha Kazatele (Ekklesiasites) (Kaz 1,1-14)
|
| 1. | Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
|
| 2. | Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost!
|
| 3. | K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?
|
| 4. | Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky.
|
| 5. | Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má.
|
| 6. | Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se.
|
| 7. | Veškeré řeky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly.
|
| 8. | Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením!
|
| 9. | Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem.
|
| 10. | Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi!
|
| 11. | Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích: Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí.
|
| 12. | Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě.
|
| 13. | Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem - takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali.
|
| 14. | Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem.
|
