| Druhá epištola k Korinským (2.Kor 1,12-20)
|
| 12. | Toto je naše chlouba: Naše svědomí nám dosvědčuje, že jsme v tomto světě a zvláště vůči vám žili ve svatosti a ryzosti před Bohem a nespoléhali na světskou moudrost, nýbrž na milost Boží.
|
| 13. | Náš dopis nemá jiný smysl, než jak mu sami rozumíte, když ho čtete. Jednou, doufám, dokonale pochopíte,
|
| 14. | co jste snad aspoň zčásti již pochopili, že v den našeho Pána Ježíše budeme vaší chloubou, tak jako vy zase naší.
|
| 15. | V této důvěře jsem se už k vám dříve chystal, abyste zakusili novou milost.
|
| 16. | Zamýšlel jsem zastavit se u vás na cestě do Makedonie a opět se k vám odtamtud vrátit, abyste vy mě potom vypravili do Judska.
|
| 17. | Pojal jsem snad tento úmysl lehkovážně? Nebo se snad při svých úvahách dávám vést vlastními zájmy, takže by moje `ano, ano´ znamenalo také `ne, ne´?
|
| 18. | Bůh je svědek, že mé slovo k vám není zároveň `ano´ i `ne´!
|
| 19. | Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali my - já a Silvanus a Timoteus - nebyl zároveň `ano´ i `ne´, nýbrž v něm jest jasné `Ano´!
|
| 20. | Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno `Ano´. A proto skrze něho zní i naše `Amen´ k slávě Boží.
|
